Vyhledej
Novinky emailem
Zvičina > Historie > osobnosti

Řídící učitel Jan Rejl na Nemojově vybudoval špičkově vybavenou školu a za války schovával partyzány

Redakce / 20.04.2022
Začátkem března uplynulo již šedesát let ode dne, kdy tento svět opustil řídící učitel Jan Rejl z Nemojova. Tento zapálený učitel, sokol, vlastenec, otec pěti dětí stihl ve svém životě práce za několik životů. Právě u takových lidí by nemělo platit, že sejde z očí, sejde z mysli, a proto další medailonek královédvorských osobností dnes patří právě panu řídícímu, nebo chcete–li kantorovi, jak sám sebe označoval.

FOTOGALERIE - Řídící učitel Jan Rejl na Nemojově vybudoval špičkově vybavenou školu a za války schovával partyzány

Je zajímavé, že básničky pana řídícího mne provázely už v dětství, kdy jsem netušila, že mi jednou bude profesně i sokolsky blízký. Velmi ráda jsem si u babičky prohlížena vlastivědné sborníky Pod Zvičinou, ve kterých bylo mnoho jeho básniček pro děti, z nichž nejvíc se mi líbila právě báseň Podzvičinská domovina (1932)

Obloha kvete nade mnou a bílý den mi šeptá pohádku dojemnou.
Povídá o kraji, kde horské potůčky v kapradí bublají
a verše ptačích písniček smějí se po háji.
O kámen voda zraněná bolestně zašplouchá,
les vážně naslouchá.
Políčka chlebných žit zrají už ke sklizni,
na stráních blýská se zlatý květ divizny,
motýlci duhoví sedají na blizny.
Věneček chaloupek krčí se za bezy,
křepelka pět peněz počítá na mezi,
v hedvábí trávníků hnízdečka kopretin.
K panence Bystřici tulí se Miletín.
Zvičina dívá se věžičkou k obzoru,
s bílými obláčky v milém je hovoru –
jen krok má k Třemešné,
jen skok má ke Dvoru.
Kouř vidí nad městem.
Továrny dýmají a chrchle komínů v černý mrak splývají,
nesmírná cizí bohatství bídě se rouhají…
Utíkáš z přítomna.
Exilu stopami kráčíš tu s Komenským modrými horami,
k zemi s ním poklekáš, líbáš ji slzami.
Trpce se zadíváš v náš obzor trnitý:
za Labem škola matiční ti bíle zasvítí jak kvítek rozvitý.
A smutek nenajde ani vět ani slov,
jak cize hledí Brusnice, jak tvrdě Kocléřov!
A těch místech snad řekli by básníci:
„To v prsou domova jsou rány zející.“

Tehdy jsem nerozuměla všemu, nechápala jsem, proč by se měly Brusnice a Kocléřov cize dívat, přesto jsem ji četla mnohokrát. Později jsem se se jménem pana řídícího potkala při studiu na gymnáziu v Trutnově, kde jsem měla na zeměpis jeho vnuka Jana, dále při psaní diplomové práce na vlastivědné téma a potom vždy, když jsem se ponořila do studia sokolských archívů, kde jsem objevovala jeho básně věnované sletům, sokolským oslavencům, padlým sokolům. Mnohokrát si mě materiály našly samy, když jsem přebírala fotografie z pozůstalostí, nebo také zachráněné ze sběru papíru. Jedním velkým milým setkáním pro mě bylo, když ke mně do první třídy nastoupila Terezka Rejlová, pravnučka pana řídícího. Řekla bych, že tím se kruh uzavřel a já věděla, že jednou o něm musím napsat.


Jan Rejl se narodil 7. prosince 1883 v Dolním Dehtově č. p. 5 jako prvorozený syn Jana Rejle a Karolíny, rozené Krausové. Jan vychodil obecnou školu v Třebihošti, šest let studoval na gymnáziu ve Dvoře Králové n. L., kde v červnu 1903 maturoval. 

Od října 1903 do května 1904 studoval na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze, ale pro nedostatek finančních prostředků z domova musel studií zanechat a přijal místo výpomocného učitele na škole Ústřední matice školské v Hostomicích u Duchcova. 

Od té doby zůstal už pohraničí věrný, ačkoliv ho rodiče lákali do vnitrozemí, kde by měl pohodlnější život. Germanizací ohrožené české děti horníků, hutníků a zemědělských dělníků mu byly bližší, než pohodlný život. Po hornických Hostomicích učil rok v Žatci, dva roky v Postoloprtech u Loun a odtud nastoupil jednoroční vojenskou službu v Josefově u českého pluku č. 36. Pro tělesnou slabost byl však po třech týdnech propuštěn. 

Po složení zkoušky učitelské způsobilosti v Hradci Králové, se přesunul až do Rychvaldu na Ostravsko zase mezi horníky. 

Po otcově smrti 27. dubna 1909 se chtěl vrátit do rodného kraje. Šťastnou náhodou se právě uvolnilo místo správce Matiční školy v Dolním Nemojově, o které si zažádal. I přes nízký věk místo získal. Od té doby zůstal Nemojovu z poloviny poněmčenému věrný. Působil zde nepřetržitě až do okupace v říjnu 1938. Plných 29 let věnoval se škole, která byla jím tak vybavená, že ji všechny inspekce dávaly za vzor. Sekční šéf učitelstva dr. Mühler se o ní vyjádřil, že to není škola ale muzeum. Škole věnoval noci, neděle i kapsu. Co nejlepšího viděl, koupil a do ní snesl. Jeho učitelská práce byla po celou dobu kvalifikována jako velmi dobrá, nikdy ani o stupeň méně. Kromě učení (mnoho jeho žáků vstoupilo hned po zkouškách do třetí měšťanky) věnoval se dětem i po stránce sociální, opatřoval jim bohaté nadílky, na něž vydělával dětskými divadly, besídkami i sbírkami mezi bohatými. 

V roce 1919 pomohla nemojovským i Rejlova rodná obec Dehtov, kterou organizoval obětavý rolník Vojtěch Petera. Přivezl z domova fůru živobytí (brambory, mouku, hrách a jiné) pro vyhladovělé děti. Nebylo roku, aby J. Rejl nepodnikl s dětmi výlet do českých krajů, na Turnovsko, Krkonoše, do Prahy, na Hradecko, dokonce i do kraje Chodů děti zavezl.

Jeho práce byla vysoce oceňována: „V práci školské ukazuje, kolik může krásného vykonat prostý, vesnický učitel. (…) Jeho činnost nekončí za prahem školy. Nezapomíná ani na dospělé doma i v širokém okolí. Burcuje, vzdělává, vede i ty po cestách drobné, nedoceněné práce lidovýchovné. Připravuje dětem i lidu ušlechtilou zábavu divadly, besídkami. A při tom všechno zabarvuje nádechem národnostního úsilí. Úporně, nekompromisně pracuje i v tom, aby pozvedl národní uvědomění. Na pomoc své činnosti volí nové centrum – sokolství. Je čilým jednatelem, vzdělavatelem horské jednoty domácí, zasahuje svojí sokolskou činností i v menšinovém odboru své župy.“ (1)

Jan Rejl se oženil s Františkou, rozenou Šormovou a měli spolu pět dětí. Syn Jan se stal doktorem práv v Hradci Králové, syn Radomír železničářem, dcera Hana učitelkou ve Dvoře Králové, syn Jiří profesorem na gymnáziu ve Dvoře Králové a syn Zdeněk učitelem ve Svobodě nad Úpou.

Jan Rejl byl nejen zapáleným učitelem, ale také básníkem, organizátorem kulturního života na vesnici, sokolským pracovníkem – vzdělavatelem, menšinovým pracovníkem. Publikoval v časopise Naše menšiny, který vydával starosta župy Podkrkonošské Jiráskovy J. M. Vlček nazývaný pro svou práci pro českou menšinu v pohraničí hraničářským hejtmanem. Jen v roce 1935 vyšlo J. Rejlovi postupně sedm básní, které často otevírají číslo Našich menšin na titulní stránce. Většina z nich jsou básně příležitostné: Host, Pohraničí (k 50 - letí Národní jednoty severočeské Vůdci hraničářů (k 70. narozeninám E. Hrubého), Doktoru J. Moravcovi, Pozdrav 85- letému hospodáři, Národní jednotě severočeské a Pod horami. (2)

Jeho básně burcují i popisují krásy i bídu pohraničních krajů. Ježíšek z hor, Zněmčená ves, Lomený křiž, 86 let! Výkřik, I vyšel rozsévač nebo Česká škola hraničářská. (3)

Kromě poezie píše z pozice učitele ve smíšené oblasti články o menšinových školách a historii míst (Čtyřicetiletí v rubrice Album menšinových škol, Nemojov před 40 lety), (4) hraničářských pracovnících (Za br. inž. E. Durdilem, MUDr. Josef Moravec), (5) zveřejňuje i proslovy (Proslov před akademií v Praskačce v Kuklenách). (6) Píše básničky do dětských časopisů, které vydávala Česká obec sokolská a do vlastivědného sborníku Pod Zvičinou. Jeho verše jsou plné lásky k české vlasti, k Podkrkonoší, poučné i žertovné. 

Nevyhýbá se ani tématu zněmčeného pohraničí. Když zemřel v roce 1937 zakladatel Matiční školy v Nemojově MUDr. Josef Moravec, dlouholetý předseda Národní jednoty severočeské, složil Jan Rejl píseň, kterou nemojovské děti zazpívaly na jeho pohřbu:
„Na bílou školu černý prapor zdvíhám, drobounké pláčou ve vsi světnice, žalují dětem, stýskám milým knihám a svému srdci arci nejvíce ...... „

Jeho práce byla zničena okupací v říjnu 1938. Bohatý inventář školy byl rozdělen školám v Doubravici a v Třebihošti. Děti musely nastoupit do německé školy. 

Řídící učitel Jan Rejl dostal náhradou v Radotíně u Prahy pětitřídní obecnou školu. Zde působil aktivně jen půl roku, neboť nadbytek učitelstva z pohraničí přinutil školské úřady, aby pětapadesátileté poslaly do penze. A tak byl od 1. července 1939 dán do výslužby. Když pak byly Němci zavřeny i české školy, na nichž jeho dvě děti dosud studovaly, rozhodl se pro změnu.

V květnu 1940 přesídlil do Lhotky u Bílých Poličan, kde přečkal hrůzu okupace. Samota u lesa mu umožňovala, že mohl podporovat živobytím čtyři ruské zajatce ukryté v Maňovických lesích a v květnu 1945 skrýval u sebe devět partyzánů. 

Právě za okupace měl čas na svou zálibu – tvorbu fotoalb svým pěti dětem. Tato alba jsou plná fotografií, obrázků, kreseb a veršů. I v těchto rodinných materiálech nezapomíná na rodný kraj i na osud těžce zkoušené země. 

Ani během okupace nepřestal psát básně. Zachovala se jeho zdravice k narozeninám a k Vánocům sokolskému náčelníkovi Ladislavu Měšťanovi, ve kterých odvážně formuluje těžký osud českého národa. Básně jsou bohatě zdobené obrázky, a především podpisy sokolských funkcionářů. To vše v roce 1943! Jeden tento list by jistě stačil, když ne na okamžitou popravu, tak jistě cestu do koncentračního tábora s dodatkem „Návrat nežádoucí!“ Listy jsou nejen projevem odvahy, ale zejména dokladem toho, jakou důvěru v sebe navzájem měli sokolští pracovníci.

Po válce v srpnu 1945 byl Jan Rejl poslán ministerstvem školství do inspektorského kursu v Jičíně. Měl být osvětovým inspektorem ve Dvoře Králové, ale zdravotní rada tohoto úřadu rozhodla, že tuto funkci mohou vykonávat pracovníci do pětačtyřiceti let. Rejlovi bylo již dvaašedešát. Vrátil se proto v prosinci 1945 zase na svou školu do Nemojova a učil v ní do konce roku 1948, kdy jako pětašedesátiletý odešel definitivně do výslužby. 

I nadále žil v obci, kde věnoval výchově dětí téměř 30 let. Pracoval jako kronikář obce. Také v této své poslední životní fázi psal básně, zdravice k narozeninám a tvořil fotoalba svým vnukům.

Na svou rodnou obec Dehtov nikdy nezapomněl, a přál si, aby byl po své smrti pochován na dehtovském lesním hřbitově. Přál si vrátit se, „až mu oči vyhasnou a pero z ruky vypadne“. Jeho přání bylo splněno. Zemřel 15. března 1962 ve věku 78 let a je pochován v rodinném hrobu rodiny Rejlovy. Jan Rejl pamatoval i na své parte, které nadepsal vlastními verši:

„Až jednou zhasne život můj jak svíce dohořelá,
pak věřte, láska k Zvičině, že ve mně neumřela!
Vždyť ona bude věčně stát před mou ledovou hlavou
s kapličkou nízkou, stářím však již hodně popelavou.
My budeme si blízko zas jak v žití jsme si byli,
vždyť za hrob až my vzájemně si lásku přislíbili!
Snad ani pak mne rodný kraj od sebe nevyhostí,
až starý hrobař po letech vykope holé kosti . . .
Je v bílý šátek zavažte, složte zas v rodné hlíně,
tak, aby jamky očí mých hleděly ke Zvičině!
"

Podle dostupných materiálů zpracovala Pavlína Špatenková

(1) Učitel – sokol – básník. Naše menšiny, 1934, roč. 14, č. 1, s. 8
(2)  REJL, Jan. Host. Naše menšiny, 1935, roč. XV., č. 1, s. 1. REJL, Jan. Pohraničí (k 50-letí N. J. S.). Naše menšiny, 1935, roč. XV., č. 7, s. 110.
REJL, Jan. Vůdci hraničářů (k 70. narozeninám E. Hrubého). Naše menšiny, 1935, roč. XV., č. 5-6, s. 91. REJL, Jan. MUDru J. Moravcovi, zakladateli české školy v Nemojově Naše menšiny, 1935, roč. XV., č. 7, s. 114. Pozdrav 85-letému hospodáři. Naše menšiny, 1935, roč. XV., č. 9, s. 161. REJL, Jan. Národní Jednotě Severočeské. Naše menšiny, 1935, roč. XV., č. 9, s. 142. REJL, Jan. Pod horami Naše menšiny, 1935, roč. XV., č. 10, s. 174
(3)  REJL, Jan. I vyšel rozsévač. Naše menšiny, 1929, roč. IX., č. 9, s. 182. REJL, Jan. Česká škola hraničářská. 1929, roč. IX., č. 9, s. 173 REJL, Jan. Ježíšek z hor 1929, roč. IX., č. 11-12, s. 206. REJL, Jan. Zněmčená ves. Naše menšiny, 1934, roč. XIV, č. 1-2, s. 1 REJL, Jan. Lomený křiž Naše menšiny, 1936, roč. XVI, č. 4, s. 45. REJL, Jan. 86 let! Naše menšiny, 1936, roč. XVI, č. 7-8, s. 101. REJL, Jan. Výkřik. Naše hranice, 1938, roč. XVIII, č. 3, s. 46.
(4) REJL, Jan. Čtyřicetiletí. Naše menšiny, 1928, roč. VIII, č., s. 52-53. REJL, Jan. Nemojov před 40 lety. Naše menšiny, 1926, roč. VI, č. 3-4, s. 75-76.
(5)  REJL, Jan. Za br. inž. E. Durdilem. Naše menšiny, 1928, roč. VIII, č.1, s. 32. REJL, Jan. MUDr. Josef Moravec. Naše menšiny, 1925, roč. V, č. 9-10, s. 203-205
(6) REJL, Jan. Proslov před akademií v Praskačce v Kuklenách. Naše menšiny, 1926, roč. VI, č. 5-6, s. 131
Marie Štěpánová, Naše menšiny (později Naše hranice), meziválečný časopis podporující českou menšinu v národnostně smíšených oblastech severovýchodních Čech, Diplomová práce, Praha 2015
Kronika města Dvůr Králové n. L.
Kronika obce Dolní Dehtov
Soa Trutnov, archív Sokola DKnL
Fotografie z archívu Ladislava Hladkého, Mgr. Jana Rejla, MUDr. Jiřího Rejla, Radomíra Roupa, Sokola Dvůr Králové n. L., Mgr. Pavlíny Špatenkové

 

Přečteno 963x
 
Hodnocení článku:
Volná pracovní místa


Školní psycholog (ZŠ Sch. sady)

Ošetřoval/ka (Diakonie ČCE Dvůr Králové)


Kalendář akcí