Vyhledej
Novinky emailem
Zvičina > Historie > osobnosti

JUDr. František Pařez - 80 let od smrti významné osobnosti Dvora Králové nad Labem

Začátkem února uplyne již 80 let od skonu JUDr. Františka Pařeza. Rádi bychom tuto významnou osobnost města připomněli současným královédvorským občanům.

FOTOGALERIE - JUDr. František Pařez - 80 let od smrti významné osobnosti Dvora Králové nad Labem

František Pařez se narodil 14. května 1885 v Dobřeni u Kutné Hory. Pracoval jako advokát ve Dvoře Králové nad Labem a kromě toho byl také výraznou postavou královédvorského veřejného života.  

Aktivně se věnoval Sokolu a Pěvecké jednotě Záboj. V obou těchto spolcích působil jako starosta. Dále zastával funkci starosty první pěvecké župy, prvního náměstka starosty župy Podkrkonošské - Jiráskovy a předsedy místního odboru Národní jednoty Severočeské (nevládní organizace zabývající se podporou kulturního a hospodářského rozvoje české menšiny v severních Čechách). V době pomnichovské se snažil aktivně napomáhat starostovi města J. Bilinovi a jeho spolupracovníkům prosadit, aby Dvůr Králové zůstal součástí českého území a nebyl dodatečně přesunut do Velkoněmecké říše. 

Za druhé světové války se aktivně zapojil do protinacistického odboje. Na podzim roku 1940 byla z jeho aktivity započata tzv. sociální akce, provádění finanční sbírky na podporu rodin zatčených. 

V noci ze 7. na 8. října 1941 byl mezi patnácti sty sokoly zatčenými gestapem. Po věznění v Hradci Králové, Praze a Terezíně byl 15. ledna 1942 transportován do Osvětimi.  

Za nelidských podmínek a třeskutého mrazu byl nucen vykonávat v táboře velice těžké práce. Těžkým omrzlinám a zápalu plic podlehl 2. února 1942, ve věku 57 let. Ze zachovaných dopisů a dokumentů dnes víme, že až do posledních chvil svého života oplýval svou vlídnou povahou a snažil se pomáhat všem slabým kolem sebe, ač byl sám v těžké situaci a neutěšeném zdravotním stavu. 

Dnes připomíná JUDr. Františka Pařeza Kámen zmizelého ve Švehlově ulici před domem, ve kterém bydlel a také je jeho jménem pojmenována ulice Pařezova v jižní části města. 


V kronice Sokola je opis části dopisu bratra Dr. M. Kavalíra královédvorským sokolům: 

 „Terezínská pevnost v roce 1941 od 8. 10. měla skupinu vězňů, kteří vynikali nad ostatní; vynikali vším, co v nich bylo; byli stateční, odolní proti ranám, neschopni úsměvu a podlézavosti; byli ochotní pomoci druhému, byli ochotni nést cizí utrpení; to byli činovníci ústředních vedoucích sborů ČOS a vedoucí činovníci žup. Mezi nimi obětavý a nesmírně pro druhé citlivý bratr Dr. František Pařez, starosta jednoty Dvůr Králové; sám, ačkoli jeho tělesná zdatnost nebyla veliká, odolával mnohým útokům dozorců, kteří vynikali krutostí zejména vůči tělesně méně zdatnějším; jeho mysl nikdy nepoklesla, zůstal věrným přítelem a bratrem; snažil se všem pomáhat; jeho milá povaha dávala naději mnohým i tehdy, kdy klesali na duchu; tak se přenesl přes terezínské utrpení a zapadl s námi v hrob Osvětimi. 14. leden 1942 byl počátek zkázy pro sokolstvo; co nám znamenalo zajištění majetku, zákaz činnosti, když jsme ještě byli. 

Ale v Osvětimi jsme pomalu, ale jistě přestávali existovat; už třetí den jsme se začali dívat do očí smrti, která počala kosit v našich řadách; denně deset hodin na práci v mrazech 25 – 30 stupňů byla práce nezměrná; méně zdatní odcházeli tak, jak si toho německá bestialita přála; kde nepomohla práce a mráz, přidávali rány a hlad, aby smrt byla jistější. 

V tomto prostředí bratr Pařez se svým ideálním pojetím bratrského soužití trpěl nejvíce, že nemohl pomoci, že nemohl sám nésti břemeno všech utrpení; 

Setkali jsme se na bloku číslo devatenáct, on sotva již na nohou stojící, aby na dřevěném lůžku se sousedem, jehož neznal, dožil poslední chvíli života; konečně i u něho dosáhli toho, co chtěli; smrt byla jistá, tak konečně mohl být předán do ošetřování; po katarech průdušek, při nesmírném vyčerpání mrazem a prací, dostavili se průjmy, ochablost srdeční a tak byl život zpečetěn; ležel ve světnici na odpočívárně vzpomínaje v prvé řadě své rodiny, své dcery Zdeňky, jež byla jeho nadějí; toužil po prostředí sokolském, živém bratrství a spolupráci pro blaho vlasti. 

Těch pár dnů po večerech jsme sedávali u jeho lůžka – bratr J. Činčera z Prahy, bratr Dr. starosta z Moravské Ostravy a několik jiných; poslouchali jsme jeho lehké vyprávění a vyprávění o životě v milé jednotě a radostech a potěšení z práce, když se mohl doma obklopit láskou a krásným uměním. 

Několik dnů se zdálo, že se zotaví; omrzliny se hojily, průjmy přestaly; obětavostí bratří se zlepšil stav výživy; taky jsme očekávali další dny s mírným uspokojením, ale mohutné tělo nestačilo, unavené srdce vyčerpáno již se ve skutečnosti nezotavilo; pomalu se dostavovala celková ochablost, které ani sám nepociťoval; ležel odpočívaje a ani si již okolí nevšímal. Nadiktoval poslední dopis, a ještě jej vlastnoručně podepsal. Druhý den potom ochablý, sotva již vnímal své okolí a odpoledne skončil svůj štědře rozdávající život.“ 

 

Výpis ze zprávy bratra Václava Švermy, člena předsednictva ČOS a vězně v koncentračním táboře Osvětim a Terezín: 

 
„Bratr František Pařez byl od svého příchodu do Terezína i v Osvětimi stálým terčem zvrhlých esesáků i polských popoháněčů. Pro svoji robustní postavu trpěl dvojnásob. Proto ten brzký jeho konec. Při obojím „mustrování“, t. j. oblékání do táborových uniforem, měl potíže a jeho obléknutí se neobešlo bez pobízivých ran a drzých, urážlivých a posměšných pošklebků. Byl opravdu uboze ustrojen. V Terezíně, kde nás oblékli do starých uniforem bývalého československého vojska nebo četnictva, nebo různých gard, nehodila se žádná velikost na bratra doktora Pařeza. Kalhoty měl krátké, v pase nedopnuté, blůzu rovněž napolo zapnutou. Tak chodil jako terč posměchu prvých 14 dnů, až se nad ním konečně smilovali a nechali mu v „krejčovně“ od spoluvězňů vsadit potřebné klíny do kalhot i blůzy. 

Jen několikrát byl s námi účasten pověstných štvavých pochodů na litoměřické nádraží a odtud vlakem do Ústí nad Labem na různá pracovní stanoviště. Nevydržel ani pochodové, ani pracovní tempo, které po nás bylo požadované. Vyneslo mu to týrání a rány, ale po několika dnech po hlášení hlídek a na přímý poukaz táborového lékaře, jímž byl v Terezíně bratr doktor Kavalír, byl převeden na lehčí práci a táboře. Snad jen několik dnů byl v četě pro úklid tábora (opravy cest, odklízení), a pak byl zařazen mezi starší vězně ku škrabání brambor u kuchyně. Ale neušel svému osudu. Byl zařazen do transportu pro Osvětim. 

Tam se znovu opakovala tragédie s jeho obléknutím, ale již mnohem vážnější, protože tam byly ty dny již nejméně dvacetistupňové mrazy a v těch táborových, pruhovaných, lehkých hadrech, jemu ještě malých, trpěl dvojnásob. Také na obutí měl smůlu, poněvadž vyfasoval jen pantoflové dřeváky, v nichž měl půl nohy nahé, protože „škarpetky“, t. j. ponožky, které jsme dostávali, byly stále roztrhané a nebylo kdy a čím je spravovat. Z počátku byl honěn s námi i na ty nejtěžší práce (nošení půlmetrákových pytlů s cementem, skládání a vožení cihel a jiného stavebního materiálu) za stále krutých mrazů a sněhu po kolena. Již chůze v těch jeho dřevákách byla pro něho utrpením a musel v pochodu stačit ostatním, i když se mu pantofle vyzouvaly. Často sebral pantofel do ruky a doklusával zpoždění bos, jen v mokré ponožce… Ušel – li při tom pobízivým ranám našich hlídačů, bylo to jeho štěstí, ale to bylo jen zřídka. 

Zdá se, že ho skoro hlídali a na něm své zuření vybíjeli, neboť stále někdo z nich při pochodu na pracoviště byl poblíž. Velmi brzy těžce omrzl na nohách, prstech na rukou i v obličeji. Byl na několik dnů zařazen do lehčí práce uvnitř tábora, nakonec zase do kuchyně u krájení tuřínu (brambory jsme tam neměli), ale dlouho již nevydržel. Těžké omrzliny, a nakonec zápal plic ho vysvobodil z velkých útrap a tělesného týrání. Po několika dnech, kdy jej odnesli do táborové nemocnice, jsme se jednoho mrazivého únorového rána při nástupu na pracovní shromaždiště doslechli, že dotrpěl. Byl jedním z prvních našich mrtvých.“ 


Řídící učitel nemojovské školy Jan Rejl, sám velký sokol, věnoval památce JUDr. Pařeza několik básní, které byly předneseny na tryzně, kterou na památku umučených a popravených královédvorských sokolů uspořádal 3. února 1946 Sokol ve Dvoře Králové. Básně jsou součástí fotogalerie. 


zdroje:
Z kroniky Sokola Dvůr Králové n. L. 
Soa Trutnov, archiv Sokola Dvůr Králové n. L. 


Z osvětimské kartotéky: 
Parez, Franz 
(prisoner number: 25675) 
born: 1885-05-14, place of birth: Dobren 
Fate: 
1. 1942-02-02, Auschwitz, murdered 

Sestavila Pavlína Špatenková

Další články TJ Sokol Dvůr Králové

Související články
Jaroslav Bilina - o lidech z našeho regionu, které popravili, nebo věznili nacisté
Před 78 lety byl popraven starosta města pan Jaroslav Bilina
MUDr. Josef Moravec byl nejen starosta, ale zakladatel mnoha českých škol v regionu
Královédvorák Jindra Bém, legionář, sportovec a politik, který byl trnem v oku Němcům i komunistům
Vaše komentáře

Přidat komentář

Nadpis:
Jméno:
Email:
sledovat diskuzi emailem
Příspěvek:
Potvrzovací kód:CAPTCHA
Přečteno 662x
 
Hodnocení článku: