Steinway za oponou: Hankův dům má nové koncertní křídlo i velké ambice

Už v úvodním Chopinově Nokturnu c moll op. 48 č. 1 se ukázalo, že nový Steinway umí být měkký a zpěvný, ale přitom nese tón i v nejjemnějších dynamikách. Ve Smetanových Salonních polkách op. 7 naopak vynikla rychlá, přesná reakce nástroje a jasná artikulace, která držela lehkost i švih bez tvrdosti. Brahmsovo Intermezzo op. 117 č. 1 pak otevřelo nejtišší polohy večera – tón zůstal barevný a klidný, bez „mlhy“, zato s vnitřním napětím. V kontrastu s tím Chopinovo Scherzo b moll op. 31 předvedlo, že křídlo má rezervu pro velké dramatické oblouky: forte bylo plné, ale stále kultivované a neagresivní.

Sám Ivan Klánský v této souvislosti přirovnal hudbu k vínu a Steinway k dobrému vínu, které si člověk vychutnává – a v průběhu koncertu se ukázalo, že nejde o efektní bonmot, ale o přesný popis.
Po úvodní části se na jevišti objevil také Filip Mareček, který spolu s Ivanem Klánským krátce přiblížil cestu za výběrem konkrétního nástroje. Zaznělo, že při rozhodování se nehodnotí jen značka, ale především technický stav a pocit ze hry – tedy to, co je pro klavíristu rozhodující a co se nedá vyčíst z katalogu.

Po přestávce ve čtyřručním provedení Slovanských tanců působila souhra Ivana a Lukáše Klánských lehce, radostně a mimořádně sehraně. Publikum bavilo sledovat i to, že „jablko nepadlo daleko od stromu“ – v drobných gestech a reakcích bylo vidět podobné prožívání i radost ze společného hraní. Odměnou byl dlouhý potlesk ve stoje, a jako přídavek zazněl ještě Slovanský tanec č. 2 e moll z druhé řady.

Tečkou za večerem byla autogramiáda s účinkujícími, která dala koncertu příjemně osobní dozvuk. Nové křídlo tak ve Dvoře Králové nevstoupilo do života města potichu – a pokud inaugurační večer něco naznačil, pak to, že tohle je začátek příběhu, který stojí za to dál sledovat.